"Tohle jsem ještě nezkoušela, tak to mi určitě půjde."
~ (Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha) ~

Ochota

Než začnete číst tuto knihu, chtěla bych, abyste si uvědomili jednu důležitou věc, na kterou zapomínáme a která nám je zjevná možná v dětství, ale v dospělosti jsme ji už většinou ztratili: Jako lidské bytosti máme všechny schopnosti a vlohy, jaké si jen dokážeme představit. Nic pro nás není nemožné. Není nic, co bychom neuměli nebo nedokázali. Jsme jako varhany o tisíci píšťalách. Máme v sobě vše – a je jen na nás, co v sobě rozezvučíme, jakou hudbu se rozhodneme svým životem hrát.

Takže to, jak vypadá naše realita, co ve skutečnosti děláme, o co se zajímáme, to všechno vyplývá jen a pouze z naší vlastní volby a z naší ochoty se danou věcí zabývat, rozvíjet ji a zajímat se o ni.

A proto pozor na slovíčka: Když se nám do něčeho nechce, když se něčím nechceme zabývat, nebo dokonce i tehdy, když se domníváme, že jsme na něco „leví“ – nejde o nějakou naši neschopnost, ale pouze o naši ochotu (nebo naopak neochotu) danou věc dělat. A to je obrovský rozdíl!

Když tedy říkáte: „To nejde, to nemůžu, to nedokážu!“, ve skutečnosti tím vlastně chcete říci: „nejsem ochotný, nejsem ochotná tohle dělat…“ Nic jiného v tom není.

A to je skvělá zpráva! Protože nad svou ochotou má každý z nás veškerou moc a může se rozhodnout, zda ji použije a využije – anebo ne.

A ta druhá skvělá zpráva je, že když to takto formulujeme, zbaví nás to potřeby se na něco vymlouvat a za něco se schovávat. (Což se nemusí líbit našemu egu, naší oběti a naší závislosti na bolesti, ale o tom více v kapitolách o oběti a tvůrci.)

Je možné, že ucítíte silnější nebo slabší záchvěv pocitu jako: „Bylo by ale asi správné být ochotný…“ Je důležité si však uvědomit, že neexistuje správné a špatné. Je naprosto v pořádku být ochotný – a úplně stejně je v pořádku být neochotný. Důležité je jen to, abychom za obojí rozhodnutí přijali zodpovědnost. Tak se staneme skutečným tvůrcem svého života a převezmeme zcela do svých rukou moc nad tím, co se nám v životě děje. A tím se také staneme skutečně dospělými. Cítíte ten rozdíl, když na rovinu řeknete: „Nejsem ochotný/ochotná se touto věcí zabývat / tě poslouchat / tohle udělat…“ versus když mlžíte a tvrdíte něco jako: „To nejde / to nemůžu…“? Není úplně jednoduché vždy přiznat svoji neochotu, ale rozhodně je to čestnější, dospělejší a pravdivější.

Někdy se může stát, že ochotu cítíme, ale něco v nás přesto drhne. Pak vyzkoušejte následující cvičení:

• Pokud se chcete procvičit v ochotě, zkuste pro sebe od této chvíle začít používat formulaci: „Jsem ochotná / jsem ochotný…“ Můžete ji zkoušet, když chcete tvořit velké věci, ale i když jde o každodenní drobnosti. Když si například uvědomíte, že jste naštvaní nebo v nenáladě, řekněte si jednoduše: „Jsem ochotná/ý cítit se dobře a jsem ochotná/ý pustit vše, co mi v tom brání.“

  Někdy se může stát, že zaznamenáte, že se u této věty velmi kroutí jedna vaše část, o níž bude ještě řeč: vaše vnitřní oběť. Nechce se jí totiž vyjít ven ze sebelítosti. Nicméně pokud sami sobě tuto větu ještě párkrát zopakujete a procítíte ji, po chvilce se vaše nálada skutečně začne měnit k lepšímu.

  Všimněte si přitom jedné věci: Pokud to s ochotou pustit vše, co vám v dané věci brání, myslíte vážně a cítíte u toho jasnou a opravdovou emoci, začnou vás velmi rychle napadat myšlenky, inspirace a vhledy, jež vám najednou můžou zcela změnit náhled na daného člověka či situaci.

  Další varianty této věty proto například zní: „Jsem ochotná/ý uvidět v této situaci... [doplňte si konkrétní situaci] to pozitivní a jsem ochotná/ý pustit vše, co mi v tom brání.“

  „Jsem ochotná/ý změnit úhel pohledu na tohoto člověka… [doplňte si konkrétní osobu] a jsem ochotná/ý pustit vše, co mi v tom brání.“

  A ještě jedna poznámka: Když budete tuto větu říkat, pozorujte u toho, jak prostupuje vaším tělem. I když s tím zatím možná nemáte žádnou zkušenost, určitě jasně poznáte okamžik, kdy je toto sdělení pro vás plně průchozí. V takové chvíli necítíte v těle ani v mysli žádný odpor a naopak pociťujete, že se svým tvrzením zcela souzníte. Vše je ve vás hladké a průchozí.

"Jací jsme my, takové jsou naše děti."
~ (Johann Gottfried Herder) ~

Výchova dětí vlastně neexistuje

Možná si teď říkáte: No co je tohle za blbost? Tohle už je fakt moc! To je už hodně divný. Hodně ulítlý!

Možná je to divný a ulítlý, ale má to svou selskou logiku. Ve skutečnosti totiž existuje jen jeden jediný člověk, kterého můžeme opravdu vychovávat, a tím jsme my sami. Ostatním můžeme maximálně něco nabízet jako možnost, nebo s nimi více či méně manipulovat. Nic jiného.

Pravda totiž je, že není možné naučit naše děti něco, co sami nežijeme. To prostě nelze. Proto je rodičovství jednou ze zásadních cest do vlastního nitra. A to je – jak známo – cesta z nejtěžších.

Pokud si přejeme, aby naše děti byly statečné, ale sami máme strach, co jim předáme? Odvaha to rozhodně nebude…

Jestliže si přejeme, aby naše děti byly poctivé, ale sami krademe, jednoho dne zjistíme, že i naše děti se naučily krást (to možná trochu přeháním, ale jistě chápete mou pointu).

Toužíme-li potom, aby nás naše děti milovaly, ale přitom neumíme dát lásku sami sobě, a tím pádem ani druhým, pak nás naše děti nikdy doopravdy milovat nebudou.

Tato pravda je tvrdá a slyšet ji může bolet, zejména když ji slyšíte nebo čtete poprvé. Zároveň však člověku přináší i značnou úlevu, protože mu dává nástroj, jak může změnit řadu rodičovských situací, které doposud změnit nedokázal!

Nejspíš jste si sami vyzkoušeli, že děti můžeme k lecčemu různými způsoby donutit. Tresty, odměnami, výhrůžkami, vydíráním, podplácením, domluvami a tak dále. Ale nikdy je takto, s použitím těchto prostředků, nemůžeme opravdu vychovat.

To, co se většinou v takových případech děje, je, že v nich vyvoláme odpor, zlomíme je nebo je zmanipulujeme k něčemu, co chceme my, ale ony uvnitř zůstávají přesvědčené o své vlastní pravdě a jakákoli motivace je jen vnější a netrvá dlouho. V těchto případech totiž pak jejich jednání vychází ze strachu (v různých podobách), a nikoli z vnitřního přesvědčení. Takže si položte otázku: Opravdu chci, aby moje děti inspiroval k životu strach?

Skutečná výchova je něco jako nabídka, kdy se děti samy v sobě svobodně rozhodují, co chtějí do svého života přijmout a co nikoli – a to pochopitelně se všemi důsledky, které z toho plynou.

V takovém případě rodiče fungují jako ti, kteří dětem tyto nabídky dávají, kteří tu jsou jako průvodci. Můžou aktivně poskytovat pomoc, ale dělají to jen tehdy, jsou-li o to požádáni. Jinak tiše přihlížejí zpovzdálí, podporují své ratolesti, nezištně jim radí a jsou k dispozici, když je třeba. Takoví rodiče se nepovyšují, nevydírají děti pro své vlastní dobro, respektují rozhodnutí svých potomků a hlavně nezapomínají žít svůj vlastní život. Sami se neustále učí a pracují na sobě. To je ta pravá výchova.

Proč ale vlastně děti nepřimějeme k něčemu jenom slovy? Je to proto, že mnohem hlouběji a zásadněji než pouhá slova působí na naše děti náš vlastní příklad, naše celkové chování, náš projev, naše zvyky a zvyklosti. Mnohem více a silněji na ně působí to, co je za slovy. Naše děti s námi rodiči žijí, pozorují nás, cítí naše hluboké pohnutky – a automaticky je přebírají do svého života.

V raném dětství přitom vůbec neřeší, jestli je něco dobré nebo špatné. Vzpomeňte si, jak jste to měli vy se svými rodiči. Do určitého věku své rodiče považujeme za ty, kteří dělají všechno pouze dobře a správně. Mentální schopnosti dětí v tomto raném věku nejsou na takové výši, aby děti byly schopny analytického zhodnocení nebo cenzury chování svých rodičů, a tak do sebe přijímají vše. Věci dobré, jako je láska, radost nebo poctivost, ale i věci více či méně problematické, jako jsou naše strachy, lakota či nespolehlivost… Prostě to, jací jsme. Jací opravdu, ve skutečnosti a v hlubinách své bytosti jsme.

Závěr, který z toho plyne, je jasný: Vychovávat můžeme pouze sami sebe.

Můžete si to představit ještě jinak: Skutečná podstata toho, jak se děti učí a osvojují si dovednosti i způsoby chování, zejména v raném věku, který je ve výchově klíčový (jak si řekneme ještě detailněji v následujících kapitolách), je nasávání znalostí a dovedností jako houba. Když s dětmi žijeme, ony si nás „nasávají“. A to je skutečná podstata „výchovy“ dětí. Mířit k tomu, aby nasávaly to nejlepší z nás.

S tím, co jsem právě řekla, se může zdát, že tato situace je docela náročná a zapeklitá. Nikdo z nás není dokonalý – a tudíž nejspíš ani své děti nebudeme schopni vychovat dokonale. Nevěšte však hlavu. Dokonalost není smyslem našeho života. To bychom přišli o všechna dobrodružství a objevy, které můžeme díky svému vnitřnímu nastavení v životě poznávat. Zapomeňte na dokonalost. Vnímejte se jako obraz, na kterém má každá barva svůj smysl a důvod, a pamatujte na to, že není špatných barev. Spíš se snažte tento svůj obraz vůbec uvidět, objevit jeho krásu a jedinečnost, hrát si s ním a dotvářet jej podle svého. Pokud budete rozumět sami sobě, budete rozumět i svým dětem a nebudete potřebovat žádné speciální výchovné metody.

Výchovné metody ve skutečnosti nahrazují naslouchání vlastnímu srdci, vnitřní klid, selský rozum a přirozené bytí. Když tohle máme, pak nepotřebujeme nic dalšího a předáváme svým dětem přesně to, co pro svůj život potřebují dostat.

Problém nastává tehdy, když ale právě tohle ve svém životě nemáme. Všichni velmi dobře víme, že naše životy bohužel vypadají leckdy úplně jinak: Spousta stresu, sebeobviňování, izolace, pocitů méněcennosti... Navíc jsme přesvědčeni, že to ani jinak nejde, že to tak mají všichni, že je taková doba… Tyto a další výmluvy pak stavíme mezi sebe a své děti a propast mezi námi se rozevírá. Věřte však nebo ne, jde to i jinak.

Všechny problémy a strasti lze vždycky nějak řešit, i když tato řešení nemusejí být standardní nebo jednoduchá. Velkou roli při řešení našich rodičovských výzev hraje fakt, zda k tomu přistupujeme jako chudinky a oběti, smýkané ode zdi ke zdi, které vlastně ani nemají žádnou jinou volbu, anebo jestli jednáme z pozice tvůrců svého života, kteří si svou cestu vybírají a vytvářejí sami.

Bohužel až neuvěřitelně často se nacházíme v roli chudinky a oběti (i proto, že jsme si ji přinesli z dětství a vidíme ji neustále všude kolem sebe), což se projevuje zejména tak, že v nejrůznějších situacích pociťujeme bezmoc.

• Zkuste se nad tím teď hned zamyslet: Jak často sami sobě nebo někomu druhému říkáte, že vám někdo ubližuje, nic se vám nedaří, že nemáte štěstí, dost volného času, ty správné kamarády nebo konexe, dost peněz, dostatečně silné zdraví, tolik štěstí jako druzí, nebo že támhleten je neschopný blbec a kvůli téhle ženské se musíte rozčilovat…?

A tohle je další pravda, která se nepříjemně poslouchá, ale která nám vrací naši skutečnou sílu: Jsme to jen a jen my sami, kdo vytváří a posiluje tyto negativní povídačky, tyto negativní obrazy našeho života.

Tou pozitivní stránkou téže mince je, že pokud jsme za to zodpovědní jen my, tak to úplně stejně právě my můžeme kdykoli změnit a rozhodnout se jinak. Začít vyprávět jiné příběhy. Přestat být chudinkami a oběťmi a začít svůj život tvořit naplno sami. Převzít za něj plnou zodpovědnost, za všechny jeho části a za všechny situace, které se nám dějí...

• A tady mám pro vás ještě jeden úkol, než budete číst dál: Zkuste teď po nějakou dobu (stačí den nebo dva) pozorovat, kdy jednáte jako tvůrce a kdy jako chudinka oběť.

  Poznáte to bezpečně podle pocitu, který máte. Oběti se cítí stažené, plné úzkosti, plné obav a strachů, bezmocné a omezované všemi a vším. Jsme-li naopak tvůrci, cítíme sílu, radost, odhodlání, optimismus a chuť zkoušet nové a nevyzkoušené. Nevadí nám ani nesouhlas okolí a nepřebíráte ani pochybnosti druhých…

  Pokud náhodou zjistíte, že většinu svého dne trávíte se svou vnitřní chudinkou, buďte v klidu, děje se to nám všem a chce to nějakou dobu trénovat nový přístup, aby se zaběhl a vy jste si vytvořili nový návyk. Pokud se tedy přistihnete v roli oběti, zkuste si položit následující otázku: „Dobrá, a co na to můj tvůrce? Jak se to dá změnit? Jak to lze vyřešit?“

Někdy to chce trochu cviku, ale výsledky v podobě příjemného uvolnění a optimismu se dostavují velmi brzy a sami určitě přijdete na to, že to stojí za to. Cítit se dobře a mít svůj život ve svých rukách je k nezaplacení.

A pokud máte čirou náhodou ukňourané děti, které si stále na něco nebo na někoho stěžují, tak teď už dozajista víte, proč vás to tak rozčiluje, vycucává nebo přivádí do beznaděje. Je to proto, že sami často uvnitř sebe kňouráte a stěžujete si na kdeco a kdekoho. Děti vám jen nastavují svým chováním zrcadlo (ale o tom taky víc až později, v kapitole o zrcadlech).

Začněte trávit více času jako tvůrci svého života a vaše děti přestanou kňourat, samy od sebe. Žádná výchovná metoda nebude účinnější, než vaše vlastní převýchova sebe samých, a hlavně – žádná jiná metoda nebude opravdu účinkovat trvale! (A pokud vás téma oběti a tvůrce oslovilo, čtěte dále, za pár stránek jej probereme velmi důkladně.)

• Další úkol pro vás: První a nejdůležitější otázka zní: Co chci předat svým dětem? Dejte si na odpovědi čas – a napište si je. Když si totiž něco napíšete, uvědomujete si to daleko více.

  Druhým krokem je začít všechny tyto položky z vašeho seznamu aktivně žít, což je ovšem úkol mnohem složitější…

  Když se například na vašem seznamu objeví, že si přejete, aby vaše děti byly odvážné, aby měly nadhled, aby se nebály říkat, co si myslí, bude nutné prověřit, jestli vy sami takto žijete. Jestli i v situacích, kdy pociťujete strach, si jdete za svým, jestli si dokážete z věcí dělat legraci (i ze sebe samých), jestli třeba nepolykáte své názory jenom proto, abyste někoho nerozzlobili, anebo zda dokážete na rovinu říkat, co si myslíte.

  Pokud zjistíte, že to tak úplně není, a přesto si přejete, aby tyto vlastnosti vůbec měly šanci se ve vašich dětech rozvinout, pak není jiné cesty, než zapracovat na sobě a nejdřív tyto vlastnosti a schopnosti rozvinout v sobě…

  Ale pozor na výmluvy typu „to nejde“, „to nedokážu“, „já to v sobě nemám“. Pokud by vás náhodou něco takového napadalo, vraťte se ke kapitole o ochotě!

Takže už víte, co vlastně doopravdy chcete?